Víte, že největší město v Gambii se jmenuje "Serekunda"? A že kousek od něj je další místo s poetickým názvem "Kundam kunda"? Možná ano, neboť dnes je Gambie vyhlášeným turistickým střediskem. V roce 1991 tomu tak ještě zdaleka nebylo.
Jan Švarc
V roce 1991 ještě patřily k velmi exotickým destinacím i dnes zcela běžné Kanáry. Jako první tam začal vozit české turisty nadšený emigrant, žijící již drahně let na ostrově Gran Canaria. Byl natolik nadšený, že na své útraty zval na Kanáry ředitele velkých hotelů i s manželkami a zájezdy v letadle osobně doprovázel. Obyčejný člověk si výlet na Kanáry mohl koupit také, a to prostřednictvím dnes již dávno neexistující kanceláře Sport turist na Národní, se kterou onen nadšenec uzavřel smlouvu. Bylo to ovšem za peníz nikterak zanedbatelný. Zde ale na sebe musím prozradit jednu lehce nemorální záležitost, neboť tato informace je pro účely tohoto článku velmi podstatná. Jako jistě nemalý počet jiných mužů jsem i já byl tehdy uživatelem příjemné milenky. Doma jsem zahlásil nutnou služební cestu do Německa a s onou mladou dámou jsem se vypravil na letiště k odletu do výše zmíněné exotické destinace. V letadle se nacházel nadšený selfmademan turistického průmyslu, mnoho ředitelů českých hotelů s manželkami a asi 4 osoby, které se k tomuto VIP zájezdu přifařily přes Sport turist, včetně mojí maličkosti a zmíněné slečny. Coby zlatý hřeb se na palubě nacházel i štáb Československé televize, konkrétně cestovatelského pořadu Objektiv. Okamžitě po vzletu kanárský majitel cestovky vytáhl kabelu napěchovanou lahvemi skotské a jal se všem svým VIP hostům štědře nalévat.
Protože se mu pravděpodobně nechtělo zjišťovat, kdo mezi VIP nepatří, naléval zcela bez omezení i nám. Tudíž jsme za letu přišli k docela slušné a neočekávané opici a hlavně k závažné informaci o tom, že pro VIP hosty a televizní štáb je domluven dvoudenní výlet do dvě a půl hodiny letecky vzdálené exotické Gambie. Po mém skromném dotazu, zda se budeme moci zúčastnit, přestože do zvané high society nepatříme, mi bylo sděleno, že dvě místa v letadle se ještě najdou a výlet budeme moci zaplatit po návratu do Prahy v kanceláři Sport turistu.
Na Kanárech uplynuly rychle dva dny a odpoledne nás sebral objednaný autobus na letiště. Jediné, co jsme si vzali s sebou, byly kartáčky na zuby a náhradní prádlo v igelitce. Kdo znáte Gambii dnes, tak vězte, že tehdy v ní byla snad jediná čerpací stanice, jediný hotel nedaleko hlavního města Banjulu a hlavně nikde žádní turisté. Dnes se do Gambie létá na dovolenou z Londýna i na běžné výlety z Kanárských ostrovů, tenkrát jsme měli ovšem objevitelské pocity doktora Livingstonea.
Dvě a půl hodiny v letadle uběhly velmi rychle, protože šéf opět do nás vylil několik lahví nefalšované skotské. V Banjulu jsme přistávali na jediné tehdejší přistávací dráze již při setmění a v lehké opilosti jsme se po ručně přistrkaných schodech vypotáceli ven. Na letišti byl pouze malý zchátralý domeček, zvaný "imigration office", kde jsme obdrželi do pasů dvoudenní, šéfem domluvené (nebo snad uplacené) vízum. Po krátké cestě postaršími autobusy do jediného slušného místního hotelu jsme upadli do mdlob. Bylo 42 °C a stoprocentní vlhkost. V hotelu nebyla klimatizace........
Ráno na nás již čekaly dva náklaďáky, pamatující minimálně druhou světovou válku, upravené na převoz osob natlučením dřevěných lavic na korbě, aby nás provezly po celé malinké Gambii. Televizní štáb natáčel jak vzteklý a to bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že jeho přítomnost nemusí být pro mne příliš bezpečná. Můj tehdejší tchán byl totiž vášnivým příznivcem pořadu Objektiv.
Projeli jsme po jediné místní asfaltové komunikaci hlavní město Banjul, největší město Serekunda a po několikakilometrové cestě jsme zakotvili v domorodé vesničce, kde nám měli předvést jakési místní kmenové tance. Ne, že by to bylo nezajímavé, ale v záběrech televizní kamery jsme se tam ocitli nesčíslněkrát. Při zpáteční cestě do hotelu jsem odchytil režiséra a vysvětlil mu celou situaci. Z nějakého, pro mne nepříliš pochopitelného důvodu, mu vše připadalo velice humorné a smál se, až se za břicho popadal, nicméně mezi záchvaty smíchu mi slíbil, že nás z pořadu vystříhá. Lehce uklidněn jsem se nadále věnoval výletu a ochraně své spolucestující slečny, která byla bůhví proč pro místní obyvatele mužského rodu velmi přitažlivá. Snad to bylo barvou kůže, snad i tím, že vězela v hodně odhalujících kraťoučkých kalhotách. S těžkou myslí jsem byl nucen odmítnout nabídku výměny slečny za dvě krávy, ačkoliv se přiznám, že jsem o ní vážně uvažoval...
Po návštěvě místní krokodýlí farmy jsme byli vyexpedováni na letiště a plni dojmů a opět i skotské whisky odpraveni zpět do svých hotelů na Gran Canaria. Zbytek dovolené již proběhl celkem normálně, a tak za týden po odletu jsem se mohl v pohodě vrátit domů ze služební cesty do Německa. Vše se zdálo v pořádku....
Uplynulo čtrnáct dní a odpočívaje na gauči jsem si všiml, že v televizi začíná pořad Objektiv. Zesílil jsem zvuk. Hlasatelka uváděla, že dnešní pořad natočil štáb Objektivu v exotické Gambii. Za dvě minuty jsem již věděl, že moje situace připadala režisérovi natolik vtipná, že neodolal a svůj slib nedodržel. Rozdrnčely se telefony. Tchán.... Za měsíc byl rozvod a následujících několik let jsem se na sebe díval ve znělce Objektivu....
