Hrozí od Paroubka nová totalita?

Socialistické hnutí, jako společný základ dnešních sociálně demokratických i komunistických stran, se v Evropě začalo objevovat přibližně před nějakými 200 lety. Ideologickým základem bylo přesvědčení, že instituce soukromého vlastnictví je od základu nespravedlivá, že vede k vykořisťování člověka člověkem.

Toto hnutí si od počátku stanovovalo několik cílů. Především přesvědčení, že k rovnosti je nutné, aby materiální blahobyt všech občanů zajišťoval stát. Tuto rovnost stát musí zavádět donucovací státní mocí. K dosažení ideálu rovnosti je nutné dosáhnout nejen rovnost před zákonem, ale i rovnost materiální.

K prvnímu, naprosto logickému rozštěpení na socialisty (sociální demokraty) a komunisty, došlo v roce 1903 na sjezdu Ruské sociálně demokratické dělnické strany, kde se tato strana rozdělila na bolševickou frakci v čele s Leninem a menševickou (sociálně demokratickou) frakci v čele s profesorem Martovem.

Cíle komunistů i sociálních demokratů zůstaly na celém světě prakticky stejné, jediný rozdíl byl v tom, jak k těmto cílům dospět. Komunisté zvolili cestu násilí, vedoucí k totalitní společnosti s jejich monopolem na moc a jeho udržení jakýmikoliv prostředky. To v sobě samozřejmě obsahuje i odmítnutí demokracie, tj. možnosti zpochybnit jejich moc ve svobodných volbách.

Naproti tomu sociální demokraté chtějí stejných cílů rovnosti dosahovat demokratickými prostředky. Po získání moci ve svobodných volbách  se soustřeďují na nadměrné zdaňování a přerozdělování tohoto majetku socialistickými politiky, kteří si tím od příjemců tohoto přerozdělování zajistí další zvolení. Souběžně se soustřeďují na restrikce osobní svobody za účelem dosažení rovnostářství ve společnosti. Na rozdíl od komunistů ovšem akceptují, že při jejich případné volební porážce budou jimi zavedené změny pravicovou vládou demontovány.

Zdálo by se to tedy v pořádku, socialisté deklarují, že jsou v první řadě demokraty, a socialisty až poté. Přes různost názorů by jim měli být bližší pravicoví demokraté, než totalitní komunisté. Je tomu ale vždy důsledně tak?

Samozřejmě není. Stejný rovnostářský pohled na svět způsobuje, že často v dějinách socialisté neodolávají vábení spojení s komunisty a hledání společného nepřítele na pravici. Přesná je citace amerického bývalého komunisty Franka S. Mayera (1909 - 1972):

1) Současná demokratická levice je s komunismem zajedno v tom nejzásadnějším bodě - že socialismus je nezbytný a žádoucí

2) Domnívá se, že všechny zděděné hodnoty - teologické, filosofické, politické - postrádají skutečnou ctnost či autoritu

3) Proto mezi ní a komunismem neexistují žádné nesmiřitelné rozdíly - pouze rozdíly ohledně metod a prostředků

4) Ve světle těchto charakteristik jejich ideologie je zřejmé, že demokratická levice je nezpůsobilá vést svobodnou společnost a vnitřně neschopna nabídnout opravdový odpor vůči komunistické ofenzívě.

Příkladů smrtelného spojenectví socialistických politiků s komunisty je dost a dost a stále se v té či oné podobě opakují někdy s většími či menšími následky. Příkladem jmenujme premiéra zastánců republiky za občanské války ve Španělsku Juana Negrína, který bez mrknutí oka nechal stalinskou NKVD vraždit příslušníky anarchistů a trockistů, čím by při prohře Franka zapříčinil ustavení stalinského režimu ve Španělsku. Dalším příkladem je Salvator Allende, který se dostal do vleku komunistů až tak daleko, že jeho sociálně demokratický režim toleroval svévolné zabírání majetku. Maurice Bishop na Grenadě s komunisty spolupracoval  zcela zjevně, až jimi byl nakonec sám zavražděn. Dalších a dalších příkladů by bylo dost a dost...

Na závěr výčtu snad musíme ještě jmenovat socialisty Edvarda Beneše a Zdeňka Fierlingera, jejichž jednání a postoj za druhé světové války a krátce po ní přímo vedl ke komunistickému puči. Edvard Beneš nebezpečnost svého jednání rozpoznal pozdě, Zdeněk Fierlinger se s komunisty spojil zcela a po sloučení sociálně demokratické a komunistické strany byl odměněn postem v komunistické vládě.

Prostě vábení shodnosti programů a převálcování pravice společně s komunisty sociální demokraté často neodolají, někdy z neznalosti (Edvard Beneš), ale většinou proto, že do čela socialistické strany se dostanou všehoschopné osobnosti toužící chorobně po moci, u kterých již není demokracie na prvním místě.  

Velmi se obávám, že do tohoto stadia nyní vstoupila česká politická scéna. Hovoří pro to jak Paroubkův památný projev po volbách 2006, kdy si na základě mylných informací myslel, že má spolu s komunisty většinu, tak i jeho předchozí schvalování rovnostářských nesmyslných zákonů s komunisty proti vůli jeho tehdejších koaličních partnerů. A hlavně pak faktické spojení socialistů s komunisty po loňských krajských volbách ve většině krajů.

Prostě, historie se již pokolikáté opakuje. Má své zákonitosti a nemůže to být jinak. Vždy se najde nový, všeho schopný Salvator Allende, Zdeněk Fierlinger, Maurice Bishop, Jiří Paroubek.....

Neměli bychom to dopustit.

Literatura:

Edvard Beneš: Paměti

Roman Joch: Socialismus a komunismus: styčné body a rozdíly