Ombudsman Otakar Motejl i ministr Michael Kocáb se rozněžňují nad chudinkami pobírači sociálních dávek s tím, že prý postup exekutora je nezákonný a obírá postižené spoluobčany o jediné prostředky k existenci.
http://cz.altermedia.info
Co je touto existencí myšleno, popisuje docela trefně redaktor Tomáš Poláček ve svém seriálu "V Chomutově mezi neplatiči". Krabicové víno, herny, drogy.......
Soudní exekutor ve chvíli, kdy obdrží od soudu usnesení o nařízení exekuce, je povinnen konat. Je povinnen konat tak, aby co nejdříve a nejefektivněji zajistil uspokojení pohledávky věřitele. Přečtete-li si články Tomáše Poláčka, lehce pochopíte, že běžné způsoby provádění exekuce, jako je exekuce na mzdu, exekuce movitých věcí (např. vybavení bytu), exekuce na bankovní účet, či exekuce prodejem nemovitosti nepřipadají v úvahu a pokusy o takové provádění exekuce by u takových osob vedly k pouhému navyšování nákladů bez jakéhokoliv efektu. Zabavování finanční hotovosti prý, dle ombudsmana i ministra, je obcházením zákona, který zakazuje exekuci sociálních dávek. Kdy se tedy ze sociální dávky stane finanční hotovost, kterou je možné zabavit? V okamžiku výplaty, nebo až před dveřmi kanceláře, před budovou úřadu, nebo až za rohem, když úřad zmizí z dohledu? Nebo až v herně těsně předtím, než chudák příjemce dávky promění bankovky na drobné a začne plnit břich výherního automatu? Nebo až v okamžiku směny příslušné bankovky za pytlíček s bílým práškem v postranní uličce? Nebo je sociální dávkou i pervitin za tuto dávku nakoupený a nelze tedy zabavit ani tu drogu, aby nedošlo k obcházení zákona?
Ministerstvo spravedlnosti nakonec neshledalo na postupu exekutora nic protiprávního. Dávka se stane finanční hotovostí v okamžiku výplaty dlužníkovi a v tu chvíli je jí možné zabavovat. Názory ombudsmana a ministra se tím naráz dostávají do jiné roviny. Požadují, aby exekutor peníze nezabavoval právě a jen této skupině občanů, tedy jakousi pozitivní diskriminaci. Všichni dluhy platit musíme, jen někdo ne. Exekutor by tímto postupem způsoboval oprávněnému škodu a důsledný oprávněný by možná dokázal na exekutorovi náhradu této škody požadovat a vymáhat. Navíc, jak určíme, vůči komu tuto pozitivní diskriminaci uplatnit? Jak určit hranici, kdo ještě své dluhy platit musí, aby nedošlo k rozhořčení ombudsmana a ministra, a kdo už ne? Nastávaly by docela směšné a paradoxní situace tím, že osoba těsně nad touto (kým určenou?) hranicí by se provedením exekuce dostala do podstatně horší situace než osoba těsně pod hranicí, na kterou by se již exekuce provádět nesměla.
Celý humbuk kolem práce soudního exekutora v Chomutově je zbytečný. Koná pouze svojí práci a koná jí dobře. Řešení narůstajícího množství ghet a nepřizpůsobivých občanů je nutné a žádoucí, ale zcela jistě nespočívá v pokusech zabránit, aby se na tyto občany nevztahovaly stejné zákony, jako se vztahují na nás všechny ostatní. Určitě se nikdo nechceme dožít situace, kdy celý stát bude jedno velké gheto a pracující občané budou žít v malých, hlídaných a vysokou zdí oddělených enklávách. Že taková situace není ve vyspělém státě utopií, dokazuje příklad Jihoafrické republiky.
Takže je určitě nutné s tím něco dělat, než situace přeroste státní správě přes hlavu a zoufalí občané zvolí do parlamentu extrémistické strany, jedno zda z levé, nebo z pravé části politického spektra. A teprve potom se budeme divit.....
Co tedy s tím? Zajímavé možnosti naznačil ve svém článku Patrik Banga. Většina z těchto možností je sice dle platného práva nemožná, ale jako základ pro diskuzi jistě postačující. Nebylo by od věci, aby si článek přečetl i pan ministr Kocáb a ombudsman Otakar Motejl. Nicméně při současné právní úpravě exekutor koná to co musí a dělá to správně.
